Automobiles Gonfaronnaises Sportives respektive AGS bylo malým francouzským týmem, který se ve formuli 1 pohyboval šest sezon. I tak byla stáj kvůli malému rozpočtu téměř neviditelná.
AGS se pohybovalo napříč motorsportem už řadu let, proto asi nebylo překvapením, když se stáj ke konci sezony 1986 objevila na italské Monze s monopostem pro formuli 1.
Bizarní bylo, že tým neměl více než 7 zaměstnanců. První monopost JH21C byl podivnou směsicí mezi dřívějšími vozidly AGS pro F3000 a díly Renaultu z formule 1. Vůz byl poháněn hodně používaným přeplňovaným motorem Motori Moderni a za volant usedl italský závodník Ivan Capelli. Závodník ale neviděl cíl ani v jednom ze dvou závodů sezony 1986, jelikož měl monopost poruchy. Kvalifikace se zavedla až v roce 1989, tudíž mohlo AGS prozatím závodit.
Mimochodem několik týdnů předtím testoval vůz na okruhu Paula Ricarda Didier Pironi, který řídil vůz F1 poprvé od jeho nehody, kde došlo ke zlomení nohou při Velké ceně Německa v roce 1982.
První úplná sezona týmu nastala v následujícím roce, kdy vznikl monopost JH22 s motorem Cosworth DFZ, ale jinak byl stejný jako JH21C. Formuli zpočátku řídil Pascal Fabre, který jel pro tým ve formuli 2 už v roce 1982. Ukázal se jako spolehlivý jezdec, když dokončil osm z prvních devíti závodů, ale nikdy nebyl ve vážném boji o body a nedokázal se ještě navíc třikrát kvalifikovat.
AGS se zlepšilo v posledních dvou závodech sezony, když Fabreho nahradil Brazilec Roberto Moreno. V Adelaide získal první bod pro stále novou stíj, což znamenalo, že dokončil na stejné úrovni jako legendární a lépe zajištěný Ligier.
Přestože se blýskalo na lepší časy, všechno se začínalo bortit. V roce 1988 začalo AGS s novým vozem JH23 a Philippe Streiff byl jediný jezdec týmu. Streiff nepředváděl na poměry vozu špatné výkony a dokázal získat i jedno osmé místo. Většinu závodů ale nedokončil, častokrát pro technické problémy.
Finančně rok začal dobře, ale skončil katastrofou. AGS mělo solidního sponzora, francouzskou skupinu Bouygues, která slíbila, že podpoří nejen závodní činnost, ale také dokončení nové továrny mimo Gonfaron. Poté, co společnost AGS zahájila práce na novém zařízení, Bouygues se stáhli z týmu a zmizela veškerá finanční podpora. Aby se tým zachránil, musel jej majitel nakonec prodat Cyrilovi de Rouvremu, francouzskému podnikateli se zvláštními ambicemi.
Nové vedení týmu se často měnilo (například Vanderpleyn šel do Coloni) a přineslo to spoustu zmatku. AGS poprvé nasadilo dva vozy, přičemž do druhého usedl Joachim Winkelhock.
Poté ale přišla katastrofa. Streiff byl paralyzován po nehodě v Brazílii před sezonou 1989. Na jeho místo nastoupil Gabriele Tarquini, který v první polovině sezony překvapil skvělými výkony. Byl velmi blízko bodům v Grand Prix Monaka a Grand Prix USA, ale v obou závodech mu vůz selhal. V Mexiku skončil šestý a získal svůj první bod. Ale to bylo bohužel posledním výkřikem AGS.
Ve druhé části sezony 1989 se musel tým předkvalifikovat a na místo Winkehocka přišel Yannick Dalmas. Devět závodů v řadě se ani jeden monopost ale nedokázal kvalifikovat a pro AGS skončila sezona jedním bodem.
Rok 1990 nepřinesl vůbec žádné zlepšení, deváté místo Dalmase ve Velké ceně Španělska bylo nejlepším výsledkem a na začátku sezony 1991 byl tým evidentně blízko ke svému konci. AGS chyběly peníze. Na první Velké ceně roku 1991 ve Phoenixu neměl tým ani peníze na nákup oběda a zaměstnanci si jej museli platit ze své vlastní kapsy. V samotném závodě skončil Tarquini na 8. místě, což byl vůbec poslední cíl vozu AGS.
Během tohoto bouřlivého období jednal majitel týmu Cyril de Rouvre s Gerardem Larrousseem o spojení týmů AGS a Larrousse. Hlavní myšlenkou bylo, že oba týmy ve formuli 1 těžce hledaly finanční partnery a sponzory, a kombinace těchto dvou týmů by jim v tom poskytla větší šanci na přežití. Šéf týmu AGS Henri Cochin však nezávisle na de Rouvreovi pracoval na hledání peněz pro tým AGS, aby mohli alespoň zahájit sezonu 1991.
Nakonec de Rouvre prodal svůj tým některým italským podnikatelům, Patriziovi Cantùovi a Gabrielemu Rafanellimu. Nezměnilo se prakticky nic, kromě sestavy jezdců a barvy vozu. Začátkem podzimu se závodilo s novým vozem JH27, ale ani ten nedokázal tým vrátit do závodů a všechno končilo už v předkvalifikaci.
Po deseti nekvalifikacích do závodu se Italové rozhodli fabriku a celý tým zavřít. Uzavřela se tak kapitola zajímavé stáje AGS, která měla určitě potenciál, nebýt slabého finančního zázemí.
