Hodně zvláštní příběh se stal u skomírající stáje Brabham na začátku sezony 1992, když do kokpitu monopostů BT60B usedla žena narozena v Římě.
Amati podepsala u stáje Brabham v lednu 1992 s tím, že bude týmovou kolegyní pro Erica van de Poeleho. Rozhodnutí to bylo už tehdy dosti překvapivé, jelikož měla závodnice problém s kvalifikováním se do závodů formule 3000 během předcházejících čtyř let.
Stáj Brabham původně chtěla nasadit japonského závodníka Akihiha Nakayaku, ale FIA se rozhodla nedovolit jezdci závodit, proto nedostal potřebnou superlicenci. Tým usoudil, že najmutí ženy by se mohlo vyplatit z pohledu médii a sponzorů, proto si Amati ze značně bohaté rodiny mohla sedačku dovolit.
Mimochodem to, že rodina Amatiové je bohatá vědělo mnoho lidí. Ač se to může zdát neuvěřitelné, tak byla závodnice v roce 1978 skupinou tří gangsterů unesená a za její propuštění bylo požadováno téměř milion dolarů! Závodnice byla vězněna celých 75 dní, ale rodina dala peníze dohromady a Italka se dostala na svobodu.
Ale zpátky do zázemí Brabhamu. Jelikož závodnice nedostala příliš času na přípravu, tak během prvního závodu v Kyalami nepředvedla žádný skvělý výsledek. Během tréninků skončila minimálně šestkrát v hodinách a během kvalifikace byl její výsledný čas o 11 vteřin horší, než prvního Nigela Mansella! Do závodu se tedy nekvalifikovala.
V Mexiku to nebylo o nic slavnější, jelikož byla ztráta opět přes 10 vteřin. Své velké finále pak Amati měla v Brazílii, kde byla opět o jedenáct vteřin pomalejší. Nutno říct, že Brabham tehdy nepatřil mezi špičku, přesto ztratila celé tři vteřiny na předposledního.
Peníze začaly docházet a trpělivost stáje také. Po třech neúspěšných pokusech v kvalifikaci přišla předčasná výpověď a stáj dala příležitost Damonu Hillovi.
Amati následující roky závodila ve Ferrari Challenge, kde se jí vedlo trochu lépe. Větších úspěchů ale nikdy nedosáhla.
