Přestože Jean-Paul Belmondo vždy vynikal ve svém oboru, který se týká kinematografie, tak jeho syn, Paul Belmondo, nic takového o závodění říct nemůže. Jeho výkon byl doslova tragikomický.
Belmondo se přes různé závodění dostal až do formule 3 nebo formule 3000, kde ale nikdy nebyl úspěšný. Dokonce se během svých několika sezon nedokázal ani kvalifikovat, což v juniorských sériích není běžné. O to překvapivější bylo, když stáj March oznámila jeho vstup do formule 1.
V roce 1992 se Francouz upsal k umírajícímu týmu March na pozici závodního jezdce, který ale donesl hodně peníze. Hned v prvních třech víkendech se ale nedokázal kvalifikovat.
Monopost CG911 rozhodně nepatřil mezi ty rychlé, ale přesto nakonec neviděl start závodu v šesti víkendech, ale trochu překvapivě dokončil svůj poslední závod u Marche na deváté pozici.
Francouz měl prázdné kapsy a pro zbytek sezony ho nahradil další „platič“ Emanuele Naspetti. Na rok se přesunul do týmu TWR Jaguar Racing s vozem XJ220, kde to také slavné nebylo, ale přesto posbíral peníze pro svůj návrat do formule 1 v sezoně 1994.
U samo o sobě špatném Pacificu se nedalo nic vymyslet a Belmondo svůj antitalent potrhl v sezoně tím, že se nekvalifikoval do čtrnácti ze šestnácti závodů!
V Monaku a Španělsku zázrakem startoval, ale cíl stejně neviděl. Na legendární městské trati ztratil na týmového kolegu vteřiny, ale na poleposition celých jedenáct. Belmondo, který byl v závodě mobilní šikanou, pletl se všem do cesty a nebyl schopen absolutně držet tempo, vzdal svůj závod po 53 kolech, jelikož byl fyzicky vyčerpaný. Bylo ovšem jasné, že nijak výrazně netrénoval.
To bylo zároveň všechno v podání francouzského závodníka ve formuli 1. Během následujících let zkoušel vytrvalostní závody, ale také 24h Le Mans. Nikdy však neměl žádný větší úspěch.
