Malý tým Rial Racing byl také jedním z těch, které strašila předkvalifikace osmdesátých a devadesátých let. V prvním roce si stáj nevedla zle, ale druhý skončil katastrofou.
Günter Schmid, bývalý majitel společnosti ATS, která osm let závodila ve formuli 1, koupil společnost Rial v roce 1987 před snížením výkonu turbomotorů v roce 1988 a založil tým ve Fussgönheimu.
Se starým designérem ATS Gustavem Brunnerem Schmidem vyrobil Rial ARC1, poháněný motorem Cosworth DFZ. ARC1, přezdívaný jako „Modré Ferrari“, kvůli podobnostem s Brunnerem navrženým Ferrari F1 / 87, se vyznačovalo zavěšením s dvojitým příčným ramenem a tlumiči nárazů, které byly inovativně umístěny vodorovně proti podvozku.
Na pozici závodníka nastoupil Andrea de Cesaris, který sebou dotáhl i podporu tabákové společnosti Marlboro. Rial v prvním roce závodil pouze s jedním vozem, který ukazoval dobré výkony už v testech. Palivová nádrž ale byla malá, což byl jeden z problémů.
Přesto se dokázal de Cesaris kvalifikovat do úvodní Velké ceny Brazílie roku 1988 na črtnácté pozici. V závodě jel na šesté pozici, ale sedm kol před cílem závodu mu došlo palivo.
Během následujících závodů došlo k několika poruchám a Rial dvakrát porušil předpisy, kvůli práci na autě na trati a také kvůli tomu, že se upravoval celý airbox nad hlavou jezdce.
Palivová nádrž byla opět problémem v Kanadě, kde de Cesarisovi došlo palivo z páté pozice. Nicméně v dalším závodě skončil na skvělé čtvrté pozici. Po Velké ceně Francie začal výkon týmu klesat a Brunner opustil tým, když ve svém domácím závodě v Německu skončil na 13. místě.
Přetrvávající technické problémy a malá palivová nádrž přispěly k dalším šesti nedokončeným závodům, přestože Rial jako takový se ukazoval v poměrně dobrém světle.
Úvodní sezonu zakončil de Cesaris osmou pozicí a celkovou devátou pro tým. Stačilo jen vyřešit nádrž a všechno mohlo být v pořádku, to byl ale velký omyl.
Rial se rozšířil na dvě auta před sezonou 1989 a de Cesaris se přestěhoval do Dallary. Na jeho místo byli najati Němci Christian Danner a Volker Weidler.
Vůz, který navrhoval nový inženýr Stefan Fober, byl aktualizovanou verzí ARC1 s přepracovanou aerodynamikou od designéra McLarenu Boba Bella a vylepšeným motorem Cosworth DFR zapracovaným do podvozku.
Se zakázanými přeplňovanými motory pro rok 1989 se seznam přihlášených zvýšil na 39 automobilů od 20 týmů, aby bylo možné přizpůsobit počet monopostů, byl zaveden předkvalifikační systém, kde se nová auta a týmy seřadily podle výsledků z přechozího roku. Volných míst bylo celkem 26.
To byl velký problém, jelikož se Weidler v deseti kvalifikacích ani jednou nedostal, zatímco jeho týmový kolega většinou ano.
Danner dosáhl v úvodní Velké ceně Brazílie roku 1989 na čtrnácté místo, Další dva závody se ale také nekvalifikoval.
Pátý závod, Velká cena Spojených států na pouličním okruhu ve Phoenixu a Danner zázrakem dokončuje na čtvrtém místě. Hodně mu pomohlo, že mnoho vozů odstoupilo. Jednalo se zároveň o nejlepší výsledek stáje.
Po Dannerově 8. místě v Kanadě, které mělo být konečným startem Rialova závodu, se ani jeden jezdec nekvalifikoval do zbývajících deseti závodů!
V maďarském závodě, kde nelegální zadní křídlo způsobilo Weidlerovy smazané kvalifikační časy dopomohlo k jeho rezignování od týmu. Jako nástupce byl vybrán Pierre-Henri Raphanel, který s sebou přinesl nového designéra Christiana van der Pleyna.
Ze stáje už se poroučel i Danner a na jeho místo usedl Gregor Foitek, který ale během kvalifikace havaroval. Vůz byl zničený a on se rozhodl raději hned po víkendu odejít. Nakonec usedl ještě do kokpitu Bertrand Gachot, který s vozem také nic nevymyslel.
Na konci sezony bylo jasné, že Günter Schmid měl kvůli nedostatečným výsledkům potřebu uzavřít Rial Racing. Údajně se ale chystal vůz pro sezonu 1990, jenže i kvůli předkvalifikaci se majiteli zdála šance na úspěch nízká.
