Pokud si McLaren myslel, že s motory Honda nemůže být hůř, tak se pletl. Historie ukazuje, že se našlo ještě několik mnohem horších pohonných jednotek. Pokud se tomu tak vůbec dá říkat.
I když v našem výpisu uvidíte 0 závodů, tak se nejedná o testovací motory nebo vozy. V osmdesátých a devadesátých letech byla kvůli obrovskému zájmu týmů zavedena předkvalifikace, která pouštěla většinou 12 nebo 13 stájí do samotného závodu.
Hart 415T, řadový čtyřválcový turbomotor 1.5L (63 závodů, 28 bodů, 3 pódia)
Dobře, tenhle motor získal sice tři stupně vítězů, ale v osmdesátých letech byla spolehlivost pohonných jednotek obecně špatná. Proto jsme často mohli sledovat i vozy, které se dostaly občas z předkvalifikace až do závodu a na body.
Začátkem 80. let bylo zapojení do technologie přeplňování turbodmychadlem pro velké konstruktéry typu Renault, Ferrari a BMW. Proto bylo překvapivé, když se pro takové řešení rozhodl i soukromník Brian Hart. Ve spojení s Tolemanem pro formuli 2 se Brit dostal i do formule 1 v roce 1981. Slabý a křehký 415T, který trpěl masivním turbo-lagem. Úvodní závody byly debaklem, jelikož se Toleman dostal pouze dvakrát v sezoně z předkvalifikace. Naštěstí se časem zlepšil a téměř se stal historickým, když bojoval ve voze Ayrtona Senny o vítězství v Monaku 1984.
Zajímavé také je, že se postupně motor v různých týmech používal až do sezony 1986, mimo jiné na ně vsadil v první sezoně i první tým Haas.
Alfa Romeo 415T, řadový čtyřválcový turbomotor 1.5L (0 závodů, 0 bodů)
Další čtyřválcová katastrofa. Alfa Romeo se chtěla před svým oficiálním návratem do formule 1 stát nejprve dodavatelem motorů, proto se spojila s Ligierem. Pouhých pár týdnů před začátkem sezony si ale René Arnoux neodpustil poznámky na nový motor a smlouva byla zrušena. Pilot údajně tvrdil, že koncern FIAT dává Alfě pouhé „zbytky od oběda“, zatímco Ferrari dostává to nejlepší. Ligier proto musel narychlo zajistit podporu motorů Megatron, které byly pouze úpravou starého motoru BMW M12.
Yamaha OX88, V8 3.5L (2 závody, 0 bodů) a OX99, V12 3.5L (32 závodů, 4 body)
Také vás překvapilo, že zrovna výrobce motocyklů chtěl vytvořit motory pro formuli 1? Asi bude méně překvapivé, že to byla tragédie.
Zakspeed je hodně populárním soukromým týmem napříč cestovními a GT vozy, ale v královně motorsportu se rozhodl špatně.
Vozy se nepodařilo kvalifikovat do většinu závodu, a pokud se tak stalo, tak buď byly úplně vzadu anebo skončily v plamenech. Výkonnost byla znát, jelikož Yamaha produkovala přibližně 560 koňských sil, ale zákaznické Fordy kolem 620 koní. Honda s tehdejší úspěšnou V10 dokonce dokázala získat až 700 koní!
Pro jejich poslední sezónu v roce 1989 museli používat motory Yamaha, protože turbíny byly zakázány. Japonský motor byl nespolehlivý a piloti Bernd Schneider a nováček Aguri Suzuki se snažili alespoň postoupit z předkvalifikace. Schneider auto kvalifikoval pouze dvakrát, ale žádný závod nedokončil. Suzuki se do závodu v roce 1989 nepodíval ani jednou. Nevýhoda také byla, že si vlastní šasi stavěl samotný tým Zakspeed, to v té době dělalo pouze Ferrari.
Porsche 3512, V12 3.5L (4 závody, 0 bodů)
Překvapivě i takový výrobce se objevuje v seznamu. Porsche bylo a stále je úspěšné především v závodech Le Mans. Výkonnost ale při stavbě motoru pro formuli 1 chyběla. Footwork se rozhodl pro sezonu 1991 zvolit hodně nepopulární motory Porsche V12.
Britský tým společně s bývalým pilotem Ferrari Michele Alboretem a Alexem Caffim měl velké ambice. Jejich výkonnost ale byla mizerná. Německý výrobce spojil dva šestiválcové motory z předchozí éry, což se ukázalo jako hodně špatná rozhodnutí. Motor byl těžký a zkrátka nemohl „dýchat“. V Mexiku se jezdcům dokonce pokazily čtyři motory během tréninku! Šéf týmu se naštval a pro zbytek sezony zvolil motory Cosworth. Porsche se od té doby ve formuli 1 neukázalo.
Subaru 1235, V12 boxer 3.5L (0 závodů, 0 bodů)
Subaru potřebovalo nutně vstoupit do formule 1, jelikož už zde několik let dominovala Honda a přicházela Yamaha. Dvanáctiválcový boxer pro Subaru ale vyvinula firma Motori Moderni.
Japonský výrobce je známý pro své boxer motory, které ale ve formuli 1 neměli své místo. Pohonná jednotka má navíc výhodu v tom, že je nízká, takže má těžiště mnohem níže než vidlicový nebo řadový motor.
Opět byla kamenem úrazu výkonnost, jelikož Subaru ztrácelo minimálně padesát koní na nejlepší Hondu. Původně měl motor být v monopostech Minardi, ale nakonec se Subaru rozhodlo pro spolupráci s tragickým Coloni.
Coloni samo o sobě bylo špatně vedené, což jsme už rozebírali. Během osmi předkvalifikací se ale Subaru ani jednou nedostalo dopředu. Vůz měl pokaždé problémy se spolehlivostí, výkonem nebo rovnováhou. Enzo Coloni toho měl také dost a opět jako většina týmů ze dna zvolil Cosworth DFR V8. Vzhledem k tomu, jak tým fungoval to ale příliš nepomohlo a v sezoně 1991 nestartoval ani do jednoho závodu.
A co se stalo se Subaru? To z formule 1 tiše odešlo a už se nikdy neukázalo.
