Závodní okruhy na vlastní kůži – 3. díl

Všechny závodní vozy, které můžeme vidět v motorsportu spojuje ta nejzásadnější věc – závodní okruhy, kde mohou ukazovat rychlost. V třídílném seriálu jsem se rozhodl zavzpomínat na tratě, které jsem osobně navštívil. Chci vám především odhalit atmosféru a mé pocity z jednotlivých míst a zároveň vás inspirovat k jejich navštívení.

---

Salzburgring

Rakouský okruh překvapivě nikdy nehostil závody formule 1, ale přesto se zde odjelo už několik těch legendárních. Historie sahá až do roku 1969, kdy se zde jely první závody motocyklů.

Salzburgring se proto využívá primárně k testování nebo malým závodům, i když by na něm letos měla začínat sezona WTCR. Cesťáky jsou s tímto okruhem provázané od roku 1970, kdy poprvé zvítězil s vozem BMW Helmut Marko.

I když se trať zdá malá, tak měří 4,2 kilometrů. Důvodem pro takový pocit jsou především dlouhé rovinky a samotný paddock, který je poměrně malý a úzký. Sám o sobě je okruh i na dnešní dobu hodně nebezpečný, jelikož nemá pořádné únikové zóny nebo vyasfaltované prostory mimo trať.

Co se týká mých zkušeností, tak jsem byl na okruhu během testování soukromého značky KTM, kde se představoval úplně poprvé i nový vůz kategorie GTX (dnes už pravděpodobně GT2).

Prostředí hor kolem okruhu dodávalo jedinečnou atmosféru, která je zase naprosto odlišná od ostatních. Malé, ale zrekonstruované boxy mají ještě závan staré školy, samotná infrastruktura také. Skvělé ale je, že i když je na Salzburgringu jen pár tribun, tak se dá vidět většina trati.

Nürburgring

Pro mě rozhodně okruh, který si budu pamatovat nejvíce. Jedinečné prostředí jak verze GP, tak Zeleného pekla doslova pohltilo i mě. Nürburgring budu mít už navždy spojený s vedením Markuse Winklehocka, který během GP Evropy 2007 vedl se Spykerem závod.

Hned po testování na Salzburgringu jsem jako člen závodního týmu pokračoval právě na tento legendární okruh, kde se konal závodní víkend ADAC GT Masters.

Celý komplex GP verze je zrekonstruovaný přibližně deset let, ale stále voní novotou. Naprosto úchvatná je „fan zone“, která má otevřeno víceméně celý rok. Fanoušci si tak mohou nejen nakoupit oblečení a různé modýlky závodních aut, ale závodní vozy jsou zde i skutečné v obchodech. Zkrátka ráj všech petrolheadu.

Při vstupu do paddocku se nad vámi tyčí horská dráha, která se ale bohužel použila jenom jednou. Pravděpodobně kvůli bezpečnostním limitům je tak pouhým doplňkem celého areálu. Po cestě také narazíte na hotel Dorint, ve kterém je ubytována většina závodních jezdců. Závodníci tak mají skvělý výhled přímo před pitlane. Dalo by se říct, že by ani návštěvník hotelu nemusel chodit na tribunu. Boxy samotné jsou obrovské a právem se zde jezdila i formule 1 nebo čtyřiadvacetihodinové závody. Během našeho víkendu se do nich vešly vozy GT3, GT4 i TCR.

Věc, která mě ovšem fascinovala nejvíce bylo převýšení okruhu. Na záběrech z televize všechno vypadá skoro v rovině, ale například od mezi jedenáctou až třináctou zatáčkou máte obrovské klesání a následně stoupání.

Původní verze okruhu Nordschleife měří téměř třiadvaceti kilometrů, proto není úplně snadné projít ji celou. Dalším problémem je, že oficiálně se na okruh nesmí po svých. Nicméně jsou u trati otevřená místa, kde stačí přelézt svodidla a jste na okruhu. V mém případě jsem se dostal do sekce zatáček Brünnchen, které jsou mé oblíbené i v závodních hrách.

Pro každého fanouška motorsportu to musí být emotivní a jedinečný zážitek, který jen tak nevyprchá. Pokud přemýšlíte, kam vyrazit na track days nebo jen na výlet, tak rozhodně je Nürburgring číslo jedna!